cl.mm.st

../

Mrtihlas

Tomáš Rodr

A: “Na prahu bytostí nepřekvapující. Ať už vyhřezly ho pysky obscénnosti, nebo byl jen stárnoucí relikvií předchozích dob, seděl přede mnou a točil knírem. Co nejvíc zmocnit jsem se mohl po šoku, kdy prázdnou židli naproti okupovaly hýždě muže v pruhovaných kalhotách, který neměl z mého chápání důvodu, ba i z zákonů času a pohybu, stínit mým zornicím. Cítil jsem pulsující svírání touže vyřknout "Kdo jste?" Budiž, volil jsem vykáním.

Nečekaje odpovědi natáhl jsem se po misce s čajem. Třeba že zabavit se od úhyrného pocitu, kdy byl jsem vyrušen. Ale knír mluvil. "Nabídnete mi?" Mlčky jsem očima hledal další nádobu, do které bych čaj odlil, ale zvětřil jsem pouze popelník. Muž mávl rukou a vytáhl cigaretu. "Nesu vám inzerát z posledních novin. Netřeba dlouho oddalovat, vím, že jste zaměstnaný muž. Pokud se nesvolíte v opak, bude vám vmysl proklíčena věděním.

Zaměstnaností byl mi revolver v klíně. Zhoubnosti dní předchozích vyvstaly v mé prozření sobecké zbytečnosti. Nemohu říci, že byl jsem rozhodnut ukončit svůj mizerný život, ale poslední tři dni strávil jsem polemikou nad fatálním rozhodnutím, které se každou hodinu jevilo o cíp schůdnějším řešením. Racio plivalo v dutinách lebečních teorie o mé ztrátě příčetnosti a já nemohl soudit jinak, než že knír byl manifestací smrti, ať už skutečnou, či halucinatorní. Muž pokračoval. Bílá košile a vesta o dvou barvách mísila se s kouřem nefiltrované cigarety. Tvor jako ten váš má v jistých kruzích neskonalý potenciál. Ve vší obezřetnosti jste již mrtvolou. Sám dohnal jste sebe do tohoto bodu bez návratu. Vyvraťte se poslednímu sobectví a odevzdejte svůj osud v účel vyšší.” Klepal popel na špinavou kopii arabských koberců.

Jak je zjevné, nabídku přijal jsem.”


Skrč: “Omotán příslibem prozření? Pro intelekt rozbije se málokdo, ale chápáním už spoustu sestavilo věže v ruiny, ať už účelně za prospěšností světu, nebo idiocií. Nemůžu tvrdit, že souhlasil bych s deskriptívou. S vašim užitím, knír potkal jsem naopak já. Stín třímal mé napůl spící tělo a já pozoroval průchozí po cestě co zdobila můj pohled. Průvod šašků, tupců a jiných zdegenerovaných táhnul tam tehdy za Sólem.”


Magnesia: "Pouť bláznů je dneska vyjímečná podívaná. Většinu jich vystříleli, ten zbytek pak prohlášen byl v ohrožený druh. Viděla jsem jednou průvod tam u jezevčích, kde se cesta rozchází. Je tam ďáblova křižovatka, ale toho už dlouho nikdo neviděl."


Skrč: "Slyšel jsem, že se uhladověl k smrti. Však na té křižovatce spatřil jsem je i já. Karavana ověšených oslů a prasat pomalým tempem ploužila špínu cesty z města. Plastové tašky plné skleněnou lahví. Kufry knih mrtvých jazyků. Hole a vozejky.

Jeden se ke mně přikýval, opíraje mop. Ptal se co dělám. Věděl jsem, že s kriplem nepojednáš i za dobrého počasí, a mnoho tvrdí, že nejhorších neseznáš vůbec. Ptal se, jestli čekám, s odpovědí, že prozatím jen jsem.


A: "Blázen je nebezpečnou hříčkou každého příčetného.


Magnesia: "Jeden jezevčí naučil mě jak seznat kripla jednoduchou hádankou."


Rtuk: “To já přišel v prostoupení, když miloval jsem pocestnou. Žádný knír. Nesvedu odepřít impulsům, nejsem tyranem. Klopýtal jsem ji tehdy o uschlý kaktus, když propadl jsem se do bílé. Byl jsem v zemi, kde nebe žhne prázdnem a pár bylin škrábe se spárami spálených písků za pomalou imolací. Setkala mne tlupa obojživelných a honili špičatými klacky. Utíkal jsem po kotníky až vzdálil jsem se dostatečně, pak potkal mne kaktus s cigaretou. Jeho končetiny rozestupovaly se v kaktusy další a ty mezi sebou vedly diskuze tišší.

Požili jsme tehdy s pocestnou kyselinu pouštní žáby a oddávali se tělními výtoky.


Magnesia: “To je osvícení. Kripl došel k smyslu ejakulací."


Rtuk: “Nejen. Když rozkoukal jsem se po světě, v němž má maličkost znenadání procitla, vzal jsem si cigaretu od píchavého.

Jiskry nocí, zatímco touhou hledím do skořápky vejce, kde svlékne se pro mne každá. Nahá, otylá, prokostlivělá. Plnoštíhlá, tlustá, hnusná, oplzlá. Vyhřezlá tmou.

Střihám se jmény. Skrze prázdnotu a její prsty v mém rozkroku šeptám prázdnu letmé ano. Tyčím se na kopcích, ze kterých pohledět jeden může na konečky světů, kde voda se láme a padá ve vesmírné vakuum. Mluvíš o žábách. Žaba sem, žába dvě. Krukot tonoucích duší v jezírku pedofilních pod vodníků. V šálcích hledám utonulé. Na břehu koná se festival Terra, kde tančí obnažené víly.

Myšlenkou běžec nese poselství bohům. Klečí na kolenou s rukama vedví. “Budiž odprostěno mi.” Brýle přihlížejících rudnou věčnou věcností. Tahám z džbánu nedělních výletů do hospody. Po chřtánu stéká bíla pěna ztopořených kmenů cuketových stromů. I tak mám v rukách oko hledící po nejvyšší vrcholky. Duše tonou.

Provaz u kotníků táhne malou ke dnu. Cihly a beton táhne pospolu a ryby civí. Je mi zima?

Knír, musím taky uznat. Pod hladinou cestuje za mnou ruka v bílé rukavici. Pruhované rukávy co vtekly se v košili pod vestou, tíhnou ku krku v rozteklý límec, neboť jsme pod vodou. Křičel bych, ale od rtů vyběhávají pouze bublinky. Pode mnou klesá ona. Uvědomuji se situace. Jsem stále v zemi obojživelných.

Sladkou vodou hnu hlavou ku povrchu a zpátky k hlubině kam se potápí. Ruka ze shora stále putuje za mnou, pocestná se vytrácí tmou dole. Všímám si, že žáber nemám. Držím se ruky v rukavici a pohled můj černá vodmlení.”


Magnesia: “Já byla oslovena, když na zemi zády jsem ležela a lapala po dechu. Nechali mě skonat v prachu, tracheu přetnout se neodvážili. Posledním soudem mělo mi být pomalé umírání.

Neboť požila jsem dávku mrtihlasu.